Damašková ocel

Damašková ocel, Damaškové nože, Historie a informace o damaškových nožích. Zavírací nože, kapesní nože, nože s pevnou čepelí.

Obecné pojednání o Damaškové oceli

Nůž je jedním z nejstarších a nejuniverzálnějších nástrojů. V průběhu lidské historie se vyráběl z různých materiálů. Objev výroby a zpracování železa umožnil výrobu kvalitních nástrojů. Dnes jsme přesvědčeni o tom, že moderní materiály a především oceli vyráběné práškovou metalurgií, mají bezkonkurenční vlastnosti. Mají, ale přesto již před mnoha staletími byly vyrobeny nože a meče s vynikajícími vlastnostmi a se schopnostmi, které jsou opředeny legendami.

Zbraně, s nimiž se ve středověku setkali křesťanští poutníci do Svaté Země a které je možné dnes vidět v některých muzeích, se vyznačují vynikajícími mechanickými vlastnostmi a zvláštní kresbou na povrchu, která připomíná vlnky na vodní hladině. Materiál je označován různými názvy jako např. bulat, pulad, damascénská ocel nebo wootz.  Čepele byly vyráběny na rozsáhlém území od dnešní Sýrie po Indii a za nejlepší jsou považovány perské čepele vyrobené na území dnešního Iránu. První nálezy se datují do doby před začátkem letopočtu a poslední známé zbraně jsou asi ze sedmnáctého století. Potom technologie zanikla a zájem o ni se začal znovu projevovat v období rozmachu průmyslové výroby a prudkého rozvoje ocelářství. Některé exponáty byly podrobeny chemickým analýzám a zjistilo se, že chemické složení není nijak standardní, pohybuje se u jednotlivých prvků v poměrně velkém rozpětí a také mechanické vlastnosti kolísají. Obecně lze říci, že se jedná o ocel s obsahem uhlíku kolem 1,5% a s nízkými až stopovými obsahy karbidotvorných prvků, z nichž nejrozšířenější je vanad. V první polovině 19. století se ve zbrojovce ve Zlatousti podařilo vyrobit bulat ruskému metalurgovi Anosovovi a jeho meče sklidily velké uznání na průmyslové výstavě v Londýně v roce 1851. Některé prameny uvádějí, že také arkansaský kovář James Black, který vyrobil nůž pro legendárního průkopníka a vojáka Jima Bowieho, znal technologii výroby wootzu. Potom je technologie opět zapomenuta.

V druhé polovině minulého století se objevují snahy o znovunalezení ztraceného technologického postupu. Na jedné straně se využívají archeologické poznatky a na druhé straně pátrají metalurgové, jako např. S. Srinivasan a S. Ranganathan z indického metalurgického institutu a především J. D. Verhoeven, profesor university v Iowě. Výzkumy v této oblasti se zabývají také mnozí další, někteří v teoretické jiní v praktické rovině. Prof. Verhoeven spolupracuje s nožířem Alfredem Pendrayem a daří se jim vyrobit čepele z wootzu. Rovněž v Rusku je několik kovářů, kterým se nezávisle podařilo wootz vyrobit. Na Internetu je možné vidět výrobní postupy a výsledky práce Ivana Kirpičeva a Vasilije Fursy. Velkým přínosem pro zájemce o tuto oblast je nožířské diskusní fórum Dona Fogga, kde se k problematice wootzu vyjadřuje několik nožířů, kteří mají s jeho výrobou a zpracováním osobní zkušenosti, jako např. Ric Furrer, Jeff Pringle, Greg T. Obach nebo Achim Wirtz.

Petr a Petr Dohnalovi, Josef Koudelka